Další
z pošetilých hráčů v urputné snaze rozbít bank,
prská
mi svých tisíc důvodů do hlavy
–
skrz sluchátka ovšem netečně
zvyklá
tomu prskání naslouchat…
Tisíce důvodů, ty malé
„zaplať!“
Neradostné účty toužící po
odplatě,
usilovně se lísající
v přízeň svých šéfů,
kterou by ovšem tak rádi
vyměnili
za blyštivé papírky příslibů,
za papírová přiznání budoucích dluhů,
za ty, kterým duši zasvinili
bez úroků a netečného přihlížení
nepřizpůsobivé karmické
pravdy.
Ti hráči nevidí svoji vlastní
lež…neviní je,
Dohráli. Přišli o vše.
Prohráli.
A pak, o trošku později – na
ose času to „pak“ posunuté jakoby doprava.
Ono doprava vnímané
pozorovatelem, stavícím svůj život žitý okamžikem teď
– bodem blízkým, ba co nejbližším pomyslnému
středu
osy času odžité vesmírem
pozpátku a raky naopak,
té středožerdi v sametové
černi praporu
probodané miliónem stříbrných
špendlíků hvězd.
To boží dílo projevené
v živoucí masu
tvořící svět líhnoucí se
z medu, ovoněného láskou.
Emoce slídí po nových duších…
Po
téže časoose, sny na míru
přesně
usoukanými tomu mému žití
pavouky
osudáři, nejpreciznějšími tvory v tomto vesmíru.
Pavouci
osudáři denně snovají svým lidem sny.
Velikost těch snových pavučin
definují rozměry té které duše…
A nelicitují, oni
nepodplatitelní, zapisují do usnovaných snů
veškeré karmické skutky.
Odblinknutou
konstantu:
Tu měrnou konstantu,
podstatu osudu lidí – ono dáno
ti N krát
znají ovšem zcela dokonale.
Moderní člověk, tvůj bratr
milý
Nadčlověk, domýšlivě nietzschovými ústy
Determinován sám sebe
definující se podobou
obrovského pavouka křižáka,
vprostřed sítě světa,
jenž zuřivě tříští veškeré
fundamenty aby je vtkal v
hysterickou pavučinu post-modernity.
Na scénu přichází a davy
nadšeně hýkají před očekáváním budoucí
šou plné krve, samička pavouka
křižáka, ještě několika násobně větší než
je on sám, aby jej za nadšených
ovací přítomných davů, sežrala…
jak lační jsou krve bratři
viní už jen svým vlastním
bytím…
by tak v potu tváře
pokorně jinému sloužili
a odměnou jim bylo jen stále
další bití…
odsouzeni k běhu na
obojku v kolečku dokonalého stroje
zčernali informacemi růžové
brýle tak milé k nošení…
dotančili půlnocí a vytáhli
celý svět ze zásuvky.
Popadali nebeské stroje
Burziáni trapně uhranutí
nevěřícně
Hledí do černých obrazovek
svých počítačů.
Jejich miliony nenávratně mizí
v informačním poli.
BEZPEČNĚ
UKRYTÁ MYŠPULE TAJNÝMI MAGICKÝMI PROSTŘEDKY
OVLIVŇUJE
BĚH SVĚTA…BĚH SVĚTA… DĚS SVĚTA BĚH DĚS VĚZ DĚS….
Tóny lahodné v akordy
sehraně znějí si nocí
Nevěda komu do duše vloudí
svůj pocit
Zakletý přesně frekvencí
popisnou
Nahradí již nepotřebná slova.
Ostatně každý kostelník to
tajemství zná
Jakou mocí vládne kostelní
zvon
Uhrane duše a ustane shon.
V chóru
levandulové ovonění zastaví čas
Hvězdy mlčky spočinou na
polštářích mlhovin
Slunce zasněně prohrábne
korónu v punk
A špendlíky napíchá si do
skrvn na staré letecké bundě
Co ještě pamatuje Hiroshimu,
to slunce sluncí,
Zakleté v Enola Gay
raději zapomenuté jméno
Mnohým v tu chvíli
skončil čas
Zakletý do pláně popela
s ohořelou tříkolkou
Slzami v live-show
přenášené miliardám zakletých duší
Vzpomíná
dívenka na svého bratra. Vzpomínkou mlhavou.
Levandule pod okny té noci
zvadla.
Mike Oldfield hřál svými
tubuláry coby tóny v pozadí
Miliónům stejně opuštěných
kocovin…
Inu
nevěřícně leč opravdu tam jsou!
Výkřikem práskne Myšpule nad
dílkem svým
jezerní nocí.
Jen mrakům komárů to bylo
úplně fuk.
Hlava. Head. Sluchadly kůl mává a vlasy potřásá.
V rytmu Máchovy samby co nikdy nemohl
slyšet.
V témže rytmu vlní se lodní terasa. Plní se
úsvitem
a něžně zahálí a hraje si s hříchem, jen
tak.
Inu, proč ne?
(c) Myšpule 2011
